Plemena
Fríský kůň
Fríský kůň poc hází z Holandska.Historie Fríského koně sahá pravděpodobně až 3000 let zpátky do minulosti.....Tento vždy černý chladnokrevník má jemně utvářenouu,vysoko nesenou hlavu a obloukovitě klenutý krk.Tělo má svalnaté a robusní.Na nohou má husté rousy, a také ocas a hříva jsou neobyčejně bohaté a zvlněné.Kopyta má tmavá a tvrdá.Frís je oblíbený všestraný kůň,kterého je často vidět na přehlídkách a soutěžích.V měnší mířš se uplatňuje i jako tažný kůň ve vozatajském sportu.Je poslušný a citlivý.Má vrozený vysoký krok,takže vypadá neobyčejně hrdě.
Český teplokrevník
Až do počátku 19 století se v Čechách uplatňovala v chovu teplokrevných koní španělská a neapolská plemena; teprve později se objevili angličtí plnokrevníci. Teplokrevníci se stali přikřížením anglické krve příliš lehkými a nevhodnými pro běžnou práci, a proto museli ustoupit chladnokrevníkům, kteří přejali hlavní úkoly v zemědělství a dopravě. Změnu pak způsobila armáda, která začala pro potřeby kavalerie dovážet anglonormany, hannoverské, oldemburské, východofríské hřebce i koně jiných teplokrevných plemen. Po roce 1918 se dováželi především oldemburští hřebci, ale nespnili očekávání, a proto se chov začal doplňovat anglickými plnokrevníky i polokrevníky. Výběrem z tohoto složitého souboru vznikl český teplokrevník, přičemž se ustálila řada linií.Je to statný kůň, v kohoutku měří 170-175 cm, obvod hrudi měří asi 200 cm, obvod holeně 22-23 cm. Hmotnost těla přesahuje 600 kg. Dost těžká hlava je úhledná, krk mohutný a svalnatý, vysoko nesený, kohoutek málo výrazný, hřbet široký a dosti dlouhý stejně jako záď. Mohutné nohy mají výrazné klouby, krátkou spěnku a kopyta někdy příliš plochá s nepříliš tvrdou rohovinou. Přední nohy bývají někdy svázané. Hříva a ohon jsou dosti husté, zaplétají se. Běžně se vyskytují hnědáci a ryzáci, ostatní barvy jsou vzácné. Při úpravě srsti se často na zádi vytvářejí kartáčované šachovnice. Je to kvalitní pracovní kůň, vhodný jak k jízdě, zejména rekreační a terénní, tak k lehčí práci v zemědělství a lesnictví. Je učenlivý, ovladatelný, ochotný a vytrvalý.
Hucul
Huculský kůň se řadí mezi primitivní plemena koní, která nejsou příliš vhodná pro sportovní využití. Rozhodně se o huculovi nedá říci, že je krásný a elegantní, ale v každém případě je spolehlivý, skromný, obratný, vytrvalý a vyniká klidným temperamentem. Bezpečně s vámi bude kráčet po neschůdných horských cestách. Pokud se rozhodnete pro hucula, stane se Vám kamarádem na celý život a jistě tak přehlédnete i jeho hrubší hlavu nebo kravský postoj...
Hafling
Haflingové jsou vždy ryzáci nebo isabely s bohatou hřívou a ocasem jako len. Hříva bývá skoro bílá. Jiné zbarvení není povoleno. Běžně se vskytují bílé znaky na hlavě a na nohách. Nejčastěji se objevuje hvězda a nosní pruh a na nohách bílá spěnka. Hříva se nikdy nestříhá, velmi často se zaplétá do copánků stejně jako ohon, aby zvlněné žíně zdůrazňovaly mohutnost a varevnost hřívy. Při slavnostních příležitostech, a ty si Tyrolané nenechají ujít, se do hřív a ocasů zaplétají stuhy.Výška v kohoutku je u hřebců 135 - 142 cm, u klisen 136 - 140 cm. Váha se pohybuje mezi 420 a 490 kg. Nohy jsou svalnaté, ale ne těžké, holeně krátké a kopyta pevná, tvrdá. Velké oči a široce otevřené velké nozdry dodávají haflingovi živý vhled. Uši jsou malé.
Irský Tinker
Statut plemene byl stanoven před nedávnem a plemenná kniha se nachází v Irsku a Holandsku. Na vzniku plemene irský tinker se podílela řada jiných plemen koní. Patří mezi ně clydesdalové, welsh-cobové, fellský a daleský pony a také zřejmě shirové. Tinkerové jsou strakatí koně a irští cikáni je milovali právě pro jejich nádhernou barevnost. Strakatí koně byli odjakživa mezi vyššími vrstvami chovatelů považováni za bezcenné ,a tak je cikáni dokázali získat buď jako dar nebo za nepatrnou cenu. Cikáni byli zkušení chovatelé. Tinkeři byli nenároční a odolní koně, často se museli spokojit jen s pastvou u cest a právě na nich cikáni nepřehlédli také volně se pasoucí kvatilní hřebce. Přilitím nové krve vhodným připouštěním se ustálily typické vlastnosti a znaky irského tinkera.Irský tinkerkde se tito koně těší velké oblibě chovatelů nejen pro svou povahu, ale především impozantní zjev.
Původně je můžeme nazvat koňmi cikánů. Irský tinker je zařazen mezi typ koní, které nazýváme kobové.Vynikají především dobrým zdravím a inteligentcí.
Appaloosa
Jako většina amerických plemen, která mají delší historii, je i appaloosa potomkem dovezených koní Španěly v době dobývání Střední a Jížní Ameriky. Tyto koně ovšem ovlivnily buď tvrdé místní podmínky, nebo cílevědomý chov. U appaloosy se uplatnilo obojí. Nápadně zbarvený koník zdědil sklon ke skvrnitosti po španělských předcích, ale v podstatě je dílem indiánských chovatelů kmene Nez Percés. Ti žili v severovýchodním Oregonu, jihovýchodním Washingtonu a v Idahu. Obývali údolí řek včetně říčky Palouse, vlévající se do Hadí řeky (Snake river). Podle nevelké řeky dostala jméno okolní krajina i kůň. Díky pečlivému výběru indiánů vznikl otužilý, všestranný typ koně s velmi dobrou povahou. Po šestidenní bitve r. 1877 však byli Nezpercéové vyhnáni do malé rezervace v Idahu a museli chov koní omezit. Plemeno zachránili teprve v r. 1938 nadšení chovatelé z městečka Moscow.Typickým znakem appaloosy jsou výrazné oči, jejichž duhovku dokola obklopuje dobře viditelné bělmo. Pokožka na chřípí a kolem genitálu je nepravidelně černobíle skvrnitá; skvrny musejí být drobné. Hříva a ohon jsou neobvykle krátké a řídké, tvrdá kopyta jsou obyčejně černobíle pruhovaná. Nezpercéové koně nekovali. Appaloosa je vysoká 144 až 154 cm, zřídka více. Hlava má rovný profil a nápadně pohyblivé uši, krk je dlouhý, obloukovitý, hřbet rovný, trup dobře osvalený, nohy poměrně krátké. Původní typ byl všetranný jezdecký kůň a nosič, dnes je appaloosa žádána jako dobytkářský kůň a pro rekreační i terénní ježdění.
Andaluský kůň
Ve vývoji současných plemen koní se jako nejvýraznější projevil vliv arabský a berberský. Když nebereme do úvahy plnokrevníka a jeho asi dvěstěletou historii, je tady ještě někdo, skutečná šedá eminence koňské rasy. Je to andaluský kůň, po staletí známý jako španělský kůň...Andaluský kůň je všestranný, ovladatelný, s příjemnou povahou a impozantním vzhledem. Vyznačuje se lehkým klabonosem, mandlovýma očima a úhlednýma ušima. Jeho důležitým znakem je silný, lehce klenutý krk, s výrazným hřebenem, zejména u hřebců, mohutnými plecemi a silným hřbetem. Typický je také nízko nasazený ocas a neobyčejné bohatá hříva i ohon. Hlavním znamením je však okázalý vysoký chod.
Arabský plnokrevník
Arabský plnokrevník pochází z Orientu.Díky tvrdému životu v poušti,kde koně museli i příležitostně žrát krmivo určené pro velbloudy,které je pro ně velmi těžko stravitelné až nestravitelné.,se u arabského koně vyvinula zvláštní odolnost.Nomádi a kočovní bojovníci chovali rychlé a vytrvalé koně,jisté v kroku,kteří dokázali své jezdce nést rychlým cvalem na velké vzdálenosti a byli přitom velmi nenároční.Arabští koně byli,jak se zdá,v Orientě odjakživa.Během křížových výprav bylo mnoho arabských plnokrevníků přivezeno do Evropy.V průběhu následujících staletí se toto koňské plemeno rozšířilo po celém kontinentu.Díky různému křížení se vyvinul moderní arabský plnokrevník.Arabská krev dnes proudí v žilách téměř všech koní lehkých plemen.Arabský plnokrevník je při dědičnosti pozoruhodně dominantní.V průběhu staletí se stále používal k zušlechtění četných plemen.V 17. a 18. století byli do Francie a Anglie převezeni tři slavní arabští hřebci,předkové všech plnokrevníků.
Lipický kůň
Lipicán patří spolu se starokladrubským koněm mezi nejstarší plemena se starošpanělskou a staroitalskou krví. Hřebčín v Lipici, založený v roce 1580, byl původně určen pro produkci lehkých jezdeckých a kočárových koní. Společný původ se starokladrubským koněm umožňoval vzájemnou výměnu plemenného materiálu mezi kladrubským a lipickým hřebčínem a zajišťoval doplňování krevní základny obou chovů. Po roce 1830 došlo k diferenciaci chovného cíle obou hřebčínů, a zatímco v Kladrubech byl chován kůň kočárový, v Lipici byl chov zaměřen na jezdecké koně. Současný chov stojí na základě 6 kmenů založených běloušem Maestoso (1773) a plavákem Favory (1779) kladrubského původu, vraníkem Conversano (1776) italského původu, hnědákem Neapolitano (1790) španělského původu, běloušem Pluto (1810) dánského původu a běloušem Siglavy (1810) arabského původu, doplněných liniemi Incitato a Tulipan.
Mustang
Původ zdivočelého amerického koně je velmi složitý. Základem byli španělští koně, jako ušlechtilé typy andaluských a orientálních koní, tak i španělští poníci a jejich kříženci. Uprchlí nebo opuštění španělští koně vytvořili na pláních na jihozápadě USA obrovská stáda. S přibývajícími osadníky přicházeli i koně anglického, francozského a severského původu a v některých oblastech značně ovlivňovali ráz mustangů. Čistý španělský typ se pomalu vytrácel. Na počátku 20. století žilo v USA přes milion zdivočelých koní. Byli soustavně a surově vybíjeni. V 70. letech musely úřady přistoupit k jejich ochraně. Mustang španělského typu je statný kůň, vysoký 135 až 152 cm. Mívá dlouhou, výraznou, někdy i těžkou hlavu, bohatou hřívu a ocas a nápadně pohyblivé uši. Kohoutek je málo výrazný, hřbet spíš rovný, ocas nízko nasazený. Kůň má silné svalstvo, pevné suché nohy a velmi odolná, tvrdá kopyta, nepotřebují podkovy. Zbarvení je neobyčejně proměnlivé, často s archaickými znaky, např. s úhořím pruhem, zebrování noh, zvlněnou hřívou nebo skvrnami. Typická je neobyčejná houževnatost, tvrdost a vytrvalost, obratnost při pohybu v nejtěžším terénu, skromnost a otužilost. Povahově jsou mustangové nevyrovnaní. Z některých vychovali indiáni koně neobyčejně ochotné, učenlivé a doslova přítulné, jiní jsou nezkrotní. Hřebci nazívaní bronco jsou nezdolní bojovníci a používajíse při rodeu. Mustang se stal předkem mnoha typů koní indiánských i amerických, hlavně honáckých plemen. Dnes se považuje za národní památku.
Fjordský kůň
Fjordling je původní skandinávské plemeno, velmi starobylé a je považován za jednoho z nejčistších potomků Tarzana v Evropě. Jsou proto dobré důvody jak v anatomické stavbě tak ve zbarvení. Má totiž typické zbarvení s černým úhořím pruhem na hřbetu a často se zebrováním na nohách. Jeho profil je však poněkud rovnější než profil Tarpana, takže někteří autoři se domnívají, že v něm koluje i krev dnes již vymřelých koní z konce doby ledové
. Quarter horse
Americký honácký kůň, krátce zvaný quarter horse, ale leckdy popisovaný s nadsázkou jako slavný nebo proslulý koloniální čtvrtkařský závodník, se poprvé objevil v 17.století ve Virginii a v dalších osadách východního pobřeží. Tento vysoce vyhraněný typ je vedle morgana nejstarším americkým plemenem, ve skutečnosti je sice starší než morga, který se objevil až koncem 18.století, ale morgan je nejstarší doložené plemeno. Registr morganů byl poprvé zveřejněn v roce 1894, kdežto americká asociace pro quartery se ustavila teprve v letech 1940-1941.
Americký klusák
Americký klusák je přední světový závodní kůň, běhající v zápřeži, a ve své vlastní zemi je ceněn stejně jako špičkový plnokrevník. Ve Spojených státech jsou klusácké dostihy, co se popularity týče, na druhém místě, hned za rovinnými dostihy plnokrevníků. V mnoha evropských zemích, zejména Rusku, jsou klusácké dostihy vůbec nejoblíbenější. V Itálii se chová daleko více klusáků než plnokrevníků... Americký klusák byl vyšlechtěn koncem 18. století ve východních státech USA, zejména v Appalačském pohoří. Zakladatelem plemene byl anglický plnokrevník Messenger, kůň vynikajícího původu po všech třech arabských plemenících. Dalšími předky byla americká plemena, především morganové a kanadští a narrangasettští mimochodníci.
Kůň Převalského
Kuň Převalského je jedním ze tří divokých koní, kteří dali základ všem plemenům koní na celém světě. Je známý také pod domorodým názvem kertag a pro vědu byl popsán jakoEquus przelwaskii, Poljakov 1881. Pro západní svět v roce 1873 objevil ruský cestovatel a přírodovědec, generál Nikolaj Michajlovišč Pržavalskij, v okolí zajsanské pohraniční stanice na kazašsko-čínské hranici. Kůň Převalského je přímým úředkem mongolských, čínských a tibetských plemen koní.
Hanoverský kůň
Patří k nejstarším teplokrevným plemenům v Německu. Jeho chov vznikl v r. 1735v Celle nedaleko Hannoveru zásluhou hannoverského kurfiřta a druhého anglického krále z hannoverské dynastie, Jiřího II. V Celle se původně chovali slavné isabely, místní koně zušlechtění andalusany a araby, proslulí královští karosiéři. Později je nahradili windsorští bělouši a v Celle se začali užívat hřebci holštýnští, převážně vraníci, meklenburští a angličtí plnokrevníci a nakonec i koně trakénští. Tak vznikl dobrý jezdecký kůň hlavně pro armádu, ale také k lehčím pracím v zemědělství a k tahu. Po druhé světové válce však už o tyto služby nebyl zájem, a tak byl hannoverský kůň dále zušlechtěn anglickou krví. Stal se špičkovým jezdeckým koněm, oceňovaným zvlášť pro ochotu, učenlivost a skokové schopnosti. Uplatnil se v chovech po celé Evropě
Norik
Patří k nejstarším evropským plemenům a někteří odborníci ho dokonce považují za přímého potomka původního západního divokého koně, který však není paleontologicky doložen. Jméno dostal podle římské provincie Noricum, která se rozkládala na území dnešního Rakouska, části Švýcarska a Bavorska. Norici byli od 16. do 19. století zušlechťování španělskými, neapolskými a belgickými hřebci. Plemeno norik bylo poprvé definováno r.1884 v Rakousku.
Falabela
Toto miniaturní plemeno je výsledkem soukromé iniciativy. Argentinský chovatel Julio Caesar Falabella, majitel statku Recreo de Roca, vyšlechtil na základě shetlandských ponyů a velmi malého plnokrevníka plemeno, které vypadá jako miniatura velkého koně. Přesný původ těchto koní nebyl nikdy zveřejněn, ale je jisté, že se na jejich vzniku podílela příbuzenská plemenitba.Výška falabelly nesmí v kohoutku přesahovat
Shetlandský pony
Považuje se za potomka tundrovitých severských koní, kteří na počátku holocénu obývali nezaledněné oblasti severní Evropy. Z těchto koní patrně vznikl dnes už vyhynulý černý lofotský pony, který kdysi obýval pobřeží Norska. Ten se snad už před 3000 lety dostal s norskými osadníky na Shetlandy a tam se v drsných podmínkách přeměnil v nejmenšího a nejotužilejšího koníka na světě; jeho kosterní pozůstatky jsou známé z 6. století př. n. l. Odtud se později rozšířil do celého světa.
Paso fino
Plemeno je stejně jako peruánský paso španělského původu, ale značně ovlivněno arabem. Původně se chovalo v Karibské oblasti, hlavně na Portoriku, odkud se rozšířilo do Kolumbie, Ekvádoru a Peru a později i do USA.Je to ušlechtilý, silný, ale velmi úhledný, asi
Morgan
Zakladatelem tohoto čistě amerického plemene byl mimořádně výkonný tmavý hnědák záhadného původu, Justin Morgan. Narodil se mezi lety 1789-1793 ve West Springfield v Massachusetts a původně se jmenoval Figure. Byl to malý, jen
Islándský pony
Drsný ostrov Island se stal domovem koní teprve po roce 871 n. l., kdy se tam usadili norští vystěhovalci. Ti přivezli norské poníky a fjordlingy a postupně se na ostrov dostávali i koně ze Skotska, Irska a z ostrova Man. Byli to vesvěs malí koně severského typu. Z jejich směsy vznikl islandský kůň. Od roku 930, kdy byl dovoz cizích koní na ostrov zakázán, se chová v čisté formě. Podle rozměrů je to pony, ale Islanďané ho důsledně označují jako koně a velmi si ho cení v práci i ve sportu.
Shirský kůň
Spolu s francouzským peršeronem je to největší a nejtěžší plemeno koně. Považuje se za potomka středověkého válečného koně tzv. Great Horse; v rodokmenu má rovněž těžké vlámské koně a černé frísy. Zakladatelem chovu byl hřebec Packington Blind Horse, a to v letech 1755 až 1770. Plemenná kniha byla založena až v r. 1878. Jméno shire dostal kůň ještě později, až v r. 1884. Je odvozeno od názvu hrabství (shire), choval se totiž v Lincolnu, Leicestru, Staffordu a v Derby, hrabstvích ve střední Anglii
.Aměrický miniaturní kůň
Američtí miniaturní koně jsou zvláštním, jedinečným plemenem, u něhož hlavní roli hraje velikost zvířat. Koníčci totiž nesmějí měřit více než 34 palců, tj. 86 cm. Unikátní zvířata dosahují velikosti 40 cm a těžko říci, zda v tomto případě ještě můžeme mluvit o koních v pravém slova smyslu. Však také miniaturní koníci budí pozornost a zájem americké veřejnosti. Jsou inteligentní a milí a pro svou přítulnou povahu bývají těmi nejlepšími kamarády dětí i dospělých. Mnohdy pomáhají tělesně postiženým lidem a Američané s náročným zaměstnáním v nich nalézají výborné pomocníky v boji se stresem...
Komentáře
Přehled komentářů
Omg.... nemáš tam obrázek araba, ale kladrubáka!
Re: Arab
(Anonym, 16. 10. 2012 13:29)Zlatíčko jestli sis náhodou nevšimla tohle není Kladrubák!! Měla by ses začít učit plemena, Arabák to sice taky není je to totiž ČT! ;) Takže se uč!
Arab
(-_-, 19. 11. 2011 11:50)